Omylem sockou

Dvě jediná přípustná kritéria, kdy je dobré nakupovat u Číňanů.

Za prvé - když dokážete posoudit, co připomíná kýč a co ne, za druhé - nakupovat v malém množství.

Dnes totiž nastala situace, kdy jsem musela svoji poníženou duši přemlouvat, že jsem až takový loser nebyla.

Konečně nastal ten vysněný pátek! Den, kdy mé vlasy budou jako nové, jelikož absolvuji brazilský keratin v luxusním salóně s moderním vybavením.
Ráno jsem ovšem vstala o něco déle, než jsem předpokládala, tak jsem musela půlku seznamu mých příprav do města dát stranou, a vybrat druhou půlku, která je důležitější.

 

"Hodit mobil do kabelky, vzít si brýle (když jsem se první nalíčila a pak mi došlo, že jsem si nenandala čočky. Opět), najít klíče…, odlakovat si,panebože! ty oloupané nehty, nasnídat se! - jinak umřeš hlady! Jdeš přeci na tříhodinový proces!"

Nezmiňuji nic, co by byla pro dívky španělská vesnice, neustále dokola ty samé problémy.

Ovšem, člověk si udělá seznam a až pak vidí na hodinkách, že vytvářením seznamu zabral docela potřebný čas.

Z baráku jsem vylítla rychlostí 150 km/h… ba ne, vše jsem měla takhle rozmazané, jelikož jsem si ještě nenasadila brýle; a utíkala jsem do salonu.

 

Přiběhla jsem před prosklený vchod za deset minut deset. Já byla objednána na desátou. Co jsem tak viděla skrz, seděla tam pouze paní na trvalé a nikde žádná kadeřnice.

Hm, asi bude vzadu, tak já počkám těch pět minut, ať to není tak blbý.

 

Tak jsem tedy stála před těmi dveřmi a čekala pět minut. V tu chvíli mi došlo, že bych si to mohla odpočítat. Pětkrát šedesát je třista - a tak jsem jela.

Když jsem si hezky poctivě doříkala násobilku, vešla jsem dovnitř. Po mém pozdravu se mi dostalo odezvy odněkud zprava. Polekaně jsem se podívala na to křesílko, kde celou dobu seděla kadeřnice a pozorovala mě. Skrz ty prosklené dveře a okna.

Usadila jsem se do židle a začala mi mýt vlasy.

"Ó, páni! Máte nádherné boty! Odkud jsou?" pronesla půvabná vysoká blondýna.

"Eh, tyhle? Ty jsou od Vietnamců." Vypadlo ze mě.

Nic na to neřekla.

Cítila jsem se děsně trapně.

"Tady z Okayshopu." Dodala jsem pro jistotu, abych snad ze sebe UDĚLALA JEŠTĚ VĚTŠÍHO DEBILA???

Ach ano, krásná slečna Luxusní, si teďka určitě dojde na nějakou super tržnici, kteru jí doporučuji.

Na mou a i její obranu (jelikož rozhodně nevypadala jako typ, co by si kupoval věci tam, kde my, chudí lidé, ale spíš jako Ti, co nakupují v Těch obchodech, kterých MY ani jméno vyslovit nesmíme…) ty boty opravdu vypadají nádherně a sama bych je tipla na vysokou třídu. Kor když k tomu vezmete příhodné kalhoty a bílou blůzku.

Po umytí se mě zeptala: "Tyjo! To máte opravdu přírodně takhle hezké dlouhé nehty?"

Rychle zaznamenám svůj palec. Do prkna! Já si zapomněla odlakovat nehty!
Začnu jí to samozřejmě v záchvatu paniky vysvětlovat, že jsem opravdu nestíhala si ty nehty odlakovat, a že ano, beru na to léky.

Teď jsem za narkomana.

 

Když jsme téměř končily, přišel na návštěvu chlápek, se kterým se přátelila. Čekal na ostříhání.

Nějakou dobu si spolu povídali a plánovali, jak budou pařit někde na chalupě. Poté hovor utichl.

Prohrábla mi hřebenem pořádně vlasy a podotkla: "Tyjo, no já myslim, že to bude bomba!"

"Jéé? Fakt? Tak to jsem ráda." Usmála jsem se nazpět.

"…teda, pokud přijede i Katka." Dodala nakonec směrem k chlápkovi.

Toť můj revoluční den, kdy jsem byla poprvé považována za burana.

…tak aspoň že mám pěkné vlasy.