Všichni se přeceňujeme, ať tomu hlavně uvěří ostatní!

Je to dva dny, co jsem si uvědomila jednu věc. A to, že svůj život ostatním popisujeme lepší, než jím ve skutečnosti je.

Ihned se totiž musím odkázat ke včerejší události, kdy jsem potkala spolužáka z gymplu a jako první přišla řeč na naši vysokou.

„Tak co, Domčo, co škola?“ zeptal se.

Vám jsem o tom ještě nikdy předtím pořádně nevyprávěla, ale zvolila jsem takový obor, který by mne (dle mých výpočtů) měl bavit. Ovšem člověk zjistí, až zkusí. Najednou se vyskytne v několika situacích, kdy by se vším sekl a okamžitě pelášil raději makat do pekárny. Situace, které nemají s jeho (vymyšleně) zábavným předmětem nic co dočinění a musí holt máknout i na své již desáté slabé stránce.
V tu chvíli zjišťujete, že to vlastně není váš oblíbený předmět, ba dokonce obor, nebo možná i škola. Aha, takže vlastně studujete španělskou vesnici a vůbec nechápete, co tam děláte.

To, co nás možná baví obecně, ještě totiž VŮBEC neznamená, že v tom budeme dobří dopodrobna.

„Heleď, senzační, nemůžu si stěžovat! Líp jsem se jako rozhodnout nemohla! Studuju to, po čem CELÝ ŽIVOT toužím!“ odpověděla jsem.

Tak. Ty věty bych ve skutečnosti mohla poupravit.

Nemůžu si stěžovat, jelikož za tu školu platím, takže bych byla asi opravdu tupec, kdybych tam byla snad držená nedobrovolně.

Líp jsem se rozhodnout nemohla – to opravdu ne. Na pedák se mi nechtělo.

Studuju to, po čem celý život toužím – tak alespoň tady je pravda. Sice by bylo fajn navštěvovat veřejnou školu a nějakej ten tisíc za měsíc ušetřit, ale víte co? Já bych se možná jinde fakt neměla tak mile (opravdu to tohle slůvko vystihuje) jako tady, kde jsem se ve skutečnosti našla.

A může mi bejt úplně jedno, jestli je pro mě nějakej předmět španělská vesnice, toť důvod, aby se pro mě stal, za rok známou vesnicí, kilák od nás.

 

Když jsem se spolužáka zeptala: „A co ty a škola?“

Odpověděl ale takto: „No, jde to. Ale mohlo to být lepší.“ Tak jsem ještě dodala: „A baví tě to aspoň?“ povzbuzovala jsem ho.

Vyfoukl cigárkový dým a zakýval hlavou zamyšleně do stran: „…ale jo, jo baví.“

Tak.

Teď si znovu přečtěte můj vychválený proslov a poté vylíčený skutečný názor. Jak špatně, nebo dobře, na tom vlastně jsem?

Ale co teprve on, který se musel přemáhat I K TOMU, aby k té škole projevil na těch deset vteřin nadšení. Věnovat jí i těch pár slov slávy bylo obtížné. Co takový denní život na ní.

Proto, až vám budou příště známí říkat, jak se topí v penězích, mají zdraví habaděj a žijou život a’lá Beverly Hills, vězte, že se stále nemají tak dobře, jak tvrdí.

A jestli se vám přátelé svěří letmo o zmínce svého neštěstí, obejměte je, jelikož nikdy nevíte, jak špatně na tom jsou.