Jak se stát znalcem politiky (BLOND VERZE)

Rozhodla jsem se, že s tím mým fantazírováním musím skoncovat a raději častěji číst noviny.

K tomuhle rozhodnutí mě přivedla páteční přednáška práva a státovědy.

"Pokud jste nečetli Vladaře, tak mi prosím Vás, ani nelezte ke zkoušce".

Dobře, vyzvednout Vladaře v knihovně - poznamenám si.

"A jestli náhodou nejste vůbec obeznámeni se základní politickou faktografií - tak nemáte žádnou šanci."

Člověk slabě polkne.

"Pokud totiž neznáte termíny, jako SPRČS," (určitě něco takového řekl…), "či opoziční smlouvy a občanské fórum, tak z toho nic nebude."

A tak se stalo, že jsem během 10 minut utratila v trafice dvě stovky. Jsem totiž děsně rychle nadšený typ člověka do všeho nového, proto jsem si odnesla domů několik výtisků novin. Od PRÁVA přes PRAŽSÝ DENÍK, Týden, Lidové noviny, nějaké E15 (či co to je)...

Na bytě hned holky zaznamenaly, že jsem, podle nich "PROBOHA!" investovala do novin:

NOVINÁŘKOU NA ČESKÉM SLAVÍKU 2014

Člověk by měl pokaždé část své vysněné práce okusit, aby alespoň trošku pochopil, do čeho se hodlá vrhnout.

V sobotu v odpoledních a večerních hodinách, se mi poštěstilo stát se na ten jeden den novinářkou pro Krásnou.cz a Novu, v doprovodu blogerky Hellie, tak i s podporující Aničkou a kameramany.

Před třetí hodinou jsme vybleskly několik fotografií a už jsme s Hellie běžely pozorovat generálku. Čili takové Slavíky nanečisto.

Aby bylo vše opravdu odzkoušeno, tak za náhražky celebrit byly jakési hostesky, kdy si i za takového pana Gotta šla „převzít“ cenu mladá dívčina a následně zkušebně pronesla děkovnou řeč.

Ovšem pěvecká vystoupení si už celebrity odzkoušeli – to abyste si nemysleli, že jsme pana Karla Gotta neslyšeli zpívat.
Během generálky nás čekala naše první mise a i první rozhovor. Nyní konečně nadešel ten čas kvůli čemu tady jsme.

Nebudu dělat klidnou, když mi do ruky předali mikrofon NOVA, byla jsem opravdu nadšená.
Člověk zastarale čeká, jak si bude psát odpovědi do notýsku, ale místo toho BUM! Mluvíte s Lucií Borhyovou na kameru.

Ovšem ten úplně první rozhovor byl s Lo Hrůzovou, KTERÝ DOKONCE NOVA PLUS MÁ NA SVÉM WEBU!

 

CELÝ ROZHOVOR MŮŽETE PŘEHRÁT ZDE

To už bylo těsně před živým vysíláním. Veškeré osobnosti přišli vystrojené a netroufám si říct, komu to slušelo nejvíce. Ze všech šatů jsem byla unešená a to byl hlavní důvod, proč jsem se kritice módní policie vzdala. Jednoduše všem prsknu za jedna, jelikož si to zaslouží.

Co se týče kameramana Lukáše, které ho nám galantně z Krásné vypůjčili, nemohu si ho vynachválit.

Akční, rychlý, vždy na správném místě. Pokaždé, co jsem si domluvila rozhovor s někým (mohli jsme si sami vybírat! No není to luxus?), zavolali jsme: „Lukyne!“ A už tam stál. Samozřejmě vše na přátelské a slušné úrovni, nebudeme si přeci na profíka vyskakovat.

Rozhovory, které byly natočeny, proběhly z mé strany s Luckou Borhyovou, Lo Hrůzovou, Janem Bendigem a Voxelem.

Mrzí mě, že jsem nezastihla ještě další esa, kterými tam pro mne byli například Láďa Hruška, Ondřej Brzobohatý, Karel Gott a moderátor Libor Bouček.

Co jsem tak z vlastního hlediska zjistila, došlo mi, že mě více lákalo hovořit s osobami mužského pohlaví, když přitom bych si toho měla s dámami více co říct, ať už jenom třeba v oblasti módy, nebo vlasů.

Proto ode mě tuhle jedinou módní otázku schytal, chudák, Honza Bendig, který ale vtipně a ochotně odpověděl a zapózoval.

Mohu říct, že celý den jsem si nejen užila, ale dal mi mnohé další do pracovního života, který doufám jednou povedu.
Každý rok si tak shrnuju, co se mi událo zajímavého a nezapomenutelného z kariérního a školního života.

A tenhle den tam rozhodně patří.

Hopeři na naší módní přehlídce MyHers1

Sobotu, den 27.září, si zapíšu do deníčku jako den "DÉ", jelikož mohu v první řadě slavit, že vůbec nebyl DÉbilní, jak jsme se s Anet obávaly.
Popravdě, byl spíše o něco DÉlikátnější, neboť většina hostů dávala přednost našim stylovým zákuskům (doslova), namísto alkoholu.

A určitě to nebyla proto, že zákusky byly zdarma.
Jen byly prostě fakt super.

Mezitím, co jsem ze začátku pozdravila několik slečen slovy "dobrý den" a následně došla k šokujícímu zjištění, že jsou mladší než já, proběhl zbytek večera bez dalších trapasů.
Člověk se nemůže divit, zkrátka dnešní doba předhání samotný věk.

 

Říká se, že to, co je neplánované, je nakonec dobré a tudíž naše hodinové zpoždění celého programu neminulo ani příchod nadšených hoperských černoušků, kteří si to trsali přes celý klub, a to i u stolů našich maminek.

 

Dámy, dostáváme se k bodu dva, kdy cestou domů má mamka básnila o "tuc tuc" hudbě a dumaly s tetičkou nad rozjetím hoperské kariéry.

Já jsem ale hodná dcera i neteř, tak jim budu muset dopřát první dobrou radu - aby tomu neříkaly hop hip.

Né, fakt - vždyť vás v těch drsných newyorských ulicích nebudou brát vážně.

A asi byste taky měly přestat nakupovat pouze v céáčku. Co si tak vzpomínám, tak tam tuc tuc styl zrovna nevedou.

 

Každopádně trička modelkám moc slušela a dostavilo se jim opravdu luxusní nošení. Miss 2010 Jitka Válková nám večer jak moderovala, tak senzačně zazpívala.

Nakonec si od nás odnesla domů dvě trička (MyHers kříž, VOGUE).

V závěru nás i krásně namotivovala do další práce. Propagace triček a naší značky MyHers, Anet do rozjezdu modelingové kariéry a mě v uvědomění si, že nejsem tak vysoká pro tuhle oblast, ani ne tak malá abych vyhrála Trpaslíka roku 2014, a k rozvážkám nad jinými soutěžemi nepadla řeč.

 

Nemluvě o tom, že mě dost silně zasáhlo, když jsem se snažila dohledat Trpaslíka roku, a zjistila, že u nás nic takového není.

Aneta Krubnerová, Miss 2010 Jitka Válková, Dominika Nováková

 

Zákusky MyHers1

 

Tričko Yves Chic

 

Tričko MyHers1

 

Tričko CÉLFIE

 

Tričko ANETTE & DOMI

 

A samozřejmě nechyběl ani Jitčin výstup/zpěv.

 

 

Omylem sockou

Dvě jediná přípustná kritéria, kdy je dobré nakupovat u Číňanů.

Za prvé - když dokážete posoudit, co připomíná kýč a co ne, za druhé - nakupovat v malém množství.

Dnes totiž nastala situace, kdy jsem musela svoji poníženou duši přemlouvat, že jsem až takový loser nebyla.

Konečně nastal ten vysněný pátek! Den, kdy mé vlasy budou jako nové, jelikož absolvuji brazilský keratin v luxusním salóně s moderním vybavením.
Ráno jsem ovšem vstala o něco déle, než jsem předpokládala, tak jsem musela půlku seznamu mých příprav do města dát stranou, a vybrat druhou půlku, která je důležitější.

 

"Hodit mobil do kabelky, vzít si brýle (když jsem se první nalíčila a pak mi došlo, že jsem si nenandala čočky. Opět), najít klíče…, odlakovat si,panebože! ty oloupané nehty, nasnídat se! - jinak umřeš hlady! Jdeš přeci na tříhodinový proces!"

Nezmiňuji nic, co by byla pro dívky španělská vesnice, neustále dokola ty samé problémy.

Ovšem, člověk si udělá seznam a až pak vidí na hodinkách, že vytvářením seznamu zabral docela potřebný čas.

Z baráku jsem vylítla rychlostí 150 km/h… ba ne, vše jsem měla takhle rozmazané, jelikož jsem si ještě nenasadila brýle; a utíkala jsem do salonu.

 

Přiběhla jsem před prosklený vchod za deset minut deset. Já byla objednána na desátou. Co jsem tak viděla skrz, seděla tam pouze paní na trvalé a nikde žádná kadeřnice.

Hm, asi bude vzadu, tak já počkám těch pět minut, ať to není tak blbý.

 

Tak jsem tedy stála před těmi dveřmi a čekala pět minut. V tu chvíli mi došlo, že bych si to mohla odpočítat. Pětkrát šedesát je třista - a tak jsem jela.

Když jsem si hezky poctivě doříkala násobilku, vešla jsem dovnitř. Po mém pozdravu se mi dostalo odezvy odněkud zprava. Polekaně jsem se podívala na to křesílko, kde celou dobu seděla kadeřnice a pozorovala mě. Skrz ty prosklené dveře a okna.

Usadila jsem se do židle a začala mi mýt vlasy.

"Ó, páni! Máte nádherné boty! Odkud jsou?" pronesla půvabná vysoká blondýna.

"Eh, tyhle? Ty jsou od Vietnamců." Vypadlo ze mě.

Nic na to neřekla.

Cítila jsem se děsně trapně.

"Tady z Okayshopu." Dodala jsem pro jistotu, abych snad ze sebe UDĚLALA JEŠTĚ VĚTŠÍHO DEBILA???

Ach ano, krásná slečna Luxusní, si teďka určitě dojde na nějakou super tržnici, kteru jí doporučuji.

Na mou a i její obranu (jelikož rozhodně nevypadala jako typ, co by si kupoval věci tam, kde my, chudí lidé, ale spíš jako Ti, co nakupují v Těch obchodech, kterých MY ani jméno vyslovit nesmíme…) ty boty opravdu vypadají nádherně a sama bych je tipla na vysokou třídu. Kor když k tomu vezmete příhodné kalhoty a bílou blůzku.

Po umytí se mě zeptala: "Tyjo! To máte opravdu přírodně takhle hezké dlouhé nehty?"

Rychle zaznamenám svůj palec. Do prkna! Já si zapomněla odlakovat nehty!
Začnu jí to samozřejmě v záchvatu paniky vysvětlovat, že jsem opravdu nestíhala si ty nehty odlakovat, a že ano, beru na to léky.

Teď jsem za narkomana.

 

Když jsme téměř končily, přišel na návštěvu chlápek, se kterým se přátelila. Čekal na ostříhání.

Nějakou dobu si spolu povídali a plánovali, jak budou pařit někde na chalupě. Poté hovor utichl.

Prohrábla mi hřebenem pořádně vlasy a podotkla: "Tyjo, no já myslim, že to bude bomba!"

"Jéé? Fakt? Tak to jsem ráda." Usmála jsem se nazpět.

"…teda, pokud přijede i Katka." Dodala nakonec směrem k chlápkovi.

Toť můj revoluční den, kdy jsem byla poprvé považována za burana.

…tak aspoň že mám pěkné vlasy.

Všichni se přeceňujeme, ať tomu hlavně uvěří ostatní!

Je to dva dny, co jsem si uvědomila jednu věc. A to, že svůj život ostatním popisujeme lepší, než jím ve skutečnosti je.

Ihned se totiž musím odkázat ke včerejší události, kdy jsem potkala spolužáka z gymplu a jako první přišla řeč na naši vysokou.

„Tak co, Domčo, co škola?“ zeptal se.

Vám jsem o tom ještě nikdy předtím pořádně nevyprávěla, ale zvolila jsem takový obor, který by mne (dle mých výpočtů) měl bavit. Ovšem člověk zjistí, až zkusí. Najednou se vyskytne v několika situacích, kdy by se vším sekl a okamžitě pelášil raději makat do pekárny. Situace, které nemají s jeho (vymyšleně) zábavným předmětem nic co dočinění a musí holt máknout i na své již desáté slabé stránce.
V tu chvíli zjišťujete, že to vlastně není váš oblíbený předmět, ba dokonce obor, nebo možná i škola. Aha, takže vlastně studujete španělskou vesnici a vůbec nechápete, co tam děláte.

To, co nás možná baví obecně, ještě totiž VŮBEC neznamená, že v tom budeme dobří dopodrobna.

„Heleď, senzační, nemůžu si stěžovat! Líp jsem se jako rozhodnout nemohla! Studuju to, po čem CELÝ ŽIVOT toužím!“ odpověděla jsem.

Tak. Ty věty bych ve skutečnosti mohla poupravit.

Nemůžu si stěžovat, jelikož za tu školu platím, takže bych byla asi opravdu tupec, kdybych tam byla snad držená nedobrovolně.

Líp jsem se rozhodnout nemohla – to opravdu ne. Na pedák se mi nechtělo.

Studuju to, po čem celý život toužím – tak alespoň tady je pravda. Sice by bylo fajn navštěvovat veřejnou školu a nějakej ten tisíc za měsíc ušetřit, ale víte co? Já bych se možná jinde fakt neměla tak mile (opravdu to tohle slůvko vystihuje) jako tady, kde jsem se ve skutečnosti našla.

A může mi bejt úplně jedno, jestli je pro mě nějakej předmět španělská vesnice, toť důvod, aby se pro mě stal, za rok známou vesnicí, kilák od nás.

 

Když jsem se spolužáka zeptala: „A co ty a škola?“

Odpověděl ale takto: „No, jde to. Ale mohlo to být lepší.“ Tak jsem ještě dodala: „A baví tě to aspoň?“ povzbuzovala jsem ho.

Vyfoukl cigárkový dým a zakýval hlavou zamyšleně do stran: „…ale jo, jo baví.“

Tak.

Teď si znovu přečtěte můj vychválený proslov a poté vylíčený skutečný názor. Jak špatně, nebo dobře, na tom vlastně jsem?

Ale co teprve on, který se musel přemáhat I K TOMU, aby k té škole projevil na těch deset vteřin nadšení. Věnovat jí i těch pár slov slávy bylo obtížné. Co takový denní život na ní.

Proto, až vám budou příště známí říkat, jak se topí v penězích, mají zdraví habaděj a žijou život a’lá Beverly Hills, vězte, že se stále nemají tak dobře, jak tvrdí.

A jestli se vám přátelé svěří letmo o zmínce svého neštěstí, obejměte je, jelikož nikdy nevíte, jak špatně na tom jsou.

DOMI & stížnost na NENÁROČNOU hereckou roli

O tom, že jsem zcela nečekaně obdržela jednu ze zajímavých rolí ve filmu 10 Pravidel (jak sbalit holku) od Karla Janáka (režiséra Snowborďáků a Rafťáků), jsem vás kdysi informovala.

Co jsem tak zahlédla v trafikách, tak DVD si můžete konečně zakoupit a já tak oficiálně mohu zveřejnit fotografie z filmu.

 

Přátelé, vezmu-li to zkratkou - v květnu roku 2013 jsem se přihlásila do jednoho castingu. Že se jednalo o roli, jsem samozřejmě věděla, ale zkrátka na to člověk zapomene, nebo vlastně spíš vůbec nečeká, že si bude muset tuhle informaci pamatovat.

Zadání bylo jasné: "Natočte nám, co na vás platí při balení".
Jsem typ člověka, kterému přijde nejlepší univerzální řešení, čili které by mělo platit pro všechny případy (čti: ženy), a to, abych se vyhnula specifickému popisu sedící na mě (přeci jen, to co na nás opravdu platí je tolerantnost a trpělivost u partnera, mezitím co nás již po páté zve na první schůzku - až pak se necháme ukecat a řekneme mu své první "ano").

 

A tak se stalo, že jsem mohla pánské obecenstvo obdařit velice zlatou radou jak nás získat - když nepoznáme, že se o balení jedná.

Každý si to může převzít jak chce, vlastně… zachází to až do absolutní ignorace.

…mimochodem, teď když nad tím přemýšlím - asi proto vždycky chceme muže, který ani neví o naší existenci.

Takže já opravdu dala cennou radu.

^{…tak to jsem dobrá}.

No, ale stop s chvástáním.
Těchto čtyřicet vteřin nejspíš produkci (štáb/pana režiséra/správce serveru/či nějakého milého týpka od kávy - opravdu nevím) zaujalo.

 

Asi takhle bych obhájila svůj první zářijový telefonát, vysvětlující mi, že jsem se kdysi fakt do takového castingu přihlásila.

Když vás dotyčný konečně přesvědčil, že jste tak kdysi udělala, přišla na vás vlna rozpaků.
Máte to přijmout? Je to osvědčená doložená nabídka? … nebudou to nějací úchyláci?

…zkrátka normálka, při nástupu do nové práce.

 

Jo, a mimochodem, pokaždé když si budete hledat nějaký job, hledejte ho v blízkosti přístřeší, kde byste mohli přespat.

Ach ano, vy to víte.

Jste chytří.

 

Totiž, ona by mohla nastat situace, kdy budete muset přespat v tamějším parku na lavičce, nebo raději nespat vůbec a jet nonstop.

Jelikož bych si nejspíš neměla s pány beze střechy moc co říct, rozhodla jsem se pro druhou možnost.

 

O dva dny později, jsem si říkala, jakou jsem to udělala chybu. Jely se totiž dvě nocovky. Od pěti večer, do pěti ráno. Dvakrát.

Ale co, herec se přeci musí vžít do děje, takže jsem si neustále vnucovala myšlenku, že je na té narozeninové oslavě sedm večer, a tak kolem jedenácté odejdu.

Nestalo se.

Dokonce mě mrzelo, že jsem i po docela malé chvilce, brala za zcela normální přítomnost známých osobností. Vidět je na první pohled je vždycky takové potěšující, ale v ty tři ráno bych je klidně vykopla ze sedačky, jen abych si taky sakra mohla sednout.

Jak vidíte, člověk si na tohle poměrně hodně, až přidrzle stěžuje, přitom by mohl psát oslavné ódy, že ho vybrali.

A když se vůbec zamyslím nad tím, že jsem takto hubatě absolvovala tři dny, když třeba zdravotní sestry mají noční třikrát do týdne a ani neceknou.

To víte, rozmazlenec s normální školní docházkou od osmi do tří se pozná.

 

Ačkoli mi to vůbec, po přečtení tohoto článku neuvěříte, tak jsem si tuto možnost hraní ve filmu nadmíru užila, sepsala o tom mnoho článků a natočila videa, informovala spousty přátel a známých a zapsala si to do deníčku.

Ať už to bylo naposled, nebo ne, tak si napořád budu pamatovat ty momenty, kdy jsem se viděla v kině na plátně, a v tu chvíli věděla, že to stálo za to!

 

 

 

 

 

 

Špinavá hosteska na veletrhu krásy

Když jsem poprvé v životě reagovala na inzerát, kde hledali hostesku s němčinou, byla jsem nervózní, co se z toho vyklube.

Za prvé jsem rychle vytáhla staré notesy a učebnice, protože přeci jen jsem ten jazyk už nějaký ten měsíc od maturity vůbec nepoužila a začala se drtit všemožné fráze znovu a znovu.

 

Nakonec jsem tedy dorazila v domluvený čas na veletrh World of Beauty na výstavišti v Letňanech a začala pátrat po mém místě.

Když jsem opravdu svůj stánek C 61 nalezla, představila jsem se zde dotyčné paní jako "hosteska s němčinou".

Ta na mě ovšem nepřišla s představením sebe samé, ale odpověděla: "Ko-ko?"

 

… samozřejmě začnete v hlavě pátrat, jakýmpak to sakra může mluvit jazykem?!

 

Nakonec jsem zjistila, že Koko je název, a ptá se, jestli budu výrobky této společnosti také nabízet.

 

Jednalo se o bezbolestnou epilaci (kterou jsem si mimochodem musela dokonce i já sama koupit - protože člověk, který tuto metodu nezná, na ní civí s otevřenou pusou).

Mimochodem, ještě bych měla zmínit, že za celé dva dny jsem na veletrhu potkala pouze dva cizince, kterým jsem zjednodušeně vysvětlovala (v ANGLIČTINĚ) co tu vlastně nabízíme - a ta podmínka té němčiny… No, sloužila pouze k tomu, abych se domluvila s naším šéfem Rakušanem. Nehledě na to, že se s ním dalo krásně domluvit i anglicky.

Popravdě, byla jsem moc ráda, že nebudu muset celou dobu mluvit na nějaké Němce (jak jsem si zprvu myslela) a vysvětlovat jim, jak ty křemíkové krystalky vlastně fungují.

 

Rakušan si nás takhle objednal šest. Kdo ví, jestli vládla mezi námi nějaká rivalita, jelikož ten, kdo toho nejvíce prodal, měl potom největší provizi.

 

A každá z nás chtěla mít TU největší provizi.

 

Člověk se tedy snažil každého zákazníka, kterého si k sobě přilákal, obohatit informacemi, že tuhle věc zkrátka MUSÍ mít! A kdyby ne, bude litovat.

 

Čtvrt hodiny jim popisujete, jak to funguje, představujete různé druhy, doporučené používání a další věci okolo. Nakonec se s vámi rozloučí se slovy: "Tak já sem přijdu zítra, dnes tu nemám peníze."

 

Nebo: "Tak my jenom uděláme kolečko a zastavíme se za Vámi."

Nebo: "My si promyslíme jaký druh a vrátíme se."

 

Ten, kdo tak řekl, se už nikdy neukázal.

 

Na mou obranu, bylo jich taky několik desítek, které byly z mého vyprávění nadšení a já tak šéfovi mohla vydělat několik tisíc.

 

Každá práce má své ale. Osmihodinové stání na podpatcích bez jediné možnosti posazení, při malém prodeji zákaz odběhu na oběd a samozřejmě - mně osobně zde hodně klesla má nastavená laťka hygieny.

 

Ne, že bych byla čuně, které se nemyje, či nepoužívá deodorant, ale je fajn vědět, co budete vlastně na takové práci představovat.

V mém případě bezbolestné epilace si taková ukázka bere i velikou daň.

Ženám, které si o to vyžádaly, jsem musela předvést TEN efekt. Vyhouply mi jejich (samozřejmě neoholenou) nožku na klín a já jim náš efektivní přístroj předváděla.

Pokud se chcete od jejich roztomilé nožky držet co nejdále a sotva se jí dotknout - nejde to.

 

Funguje totiž na principu napnuté pokožky, takže druhou rukou jim musíte kůži napínat. Poté společně testujeme, která místa mají oholená a která nikoli. Pořádně si přitom osaháme chlupy a diskutujeme.

Jak milé-

A víte co je na tom nejhorší?

 

…že mi to potom už ani nepřišlo nechutný.

Ačkoli jsem si tak uvažovala, že já bych se jako zákaznice styděla ukázat svoji neoholenou nohu někomu dalšímu, aby si ji mohl na denním světle hezky zblízka prohlédnout.

 

Co se týče jiných stánků, byla jich tam hromada, snad stovky! Ačkoli já, jako zaměstnanec, nemám v pracovní době možnost si je obhlédnout. Teď už jde jenom o to, jak moc máte velkou vůli a močový měchýř.

Protože třeba já jsem svůj čas, za možnosti odběhnutí na toaletu, investovala do zakoupení vonných bází a pěnových koupelí, které měly v akci! Pak už jsem jenom držela až do konce.

I takový pracovní zážitek může během dvou dnů mnohé přinést! Kromě toho, že jsem poznala nové lidi, získala možná do budoucna nějakou další práci v Německu, tak také jsem obdržela volný vstup na taneční lekce od sousedního stánku (jelikož holčiny byly bez proudu a potřebovaly nabít mobil - a náš stánek proud měl), tak zároveň se člověk trošku otrkal, aby mu už nikdy nepřipadaly cizí chloupky nechutné.

… Fajn, stále mi to je nepříjemné.

D O M I & Když chtěla být tmavovláska blondýnou

Ještě stále si pamatuji svůj první melír, kdy jsem jako páťačka naklusala prvního září do třídy s blonďatými pramínky. Jelikož doba, v tu chvíli, rozhodně nenabádala malé holčičky k tomu, aby si barvily hlavu, působila jsem snad poprvé v životě jako rebel.

Ani jsem nečekala, že by mě minula vlna (dozajista) závistivých poznámek, typu: "Nač to? Vždyť přece nemáš šediny!"
I já jsem si do té doby myslela, že až si jednou začnu barvit vlasy, bude mi nejmíň šedesát. Ovšem, to bych nesměla mít tak stylovou mamku, která je v módě o krok napřed, tudíž může nastat ta přechodná hranice, že onen "top" ještě není trendy.

Každopádně jsem měla radost, když o dva týdny později se ve třídě objevilo pět dalších blonďatých hlav.

Ano, to bylo první nadšení, které trvalo asi milisekundu sekundy. Pak na vás dopadne druhá vlna, která vám začne posuzovat hlediska, ze kterých už radost nemáte.
"Neslušej ty vlasy Marušce víc, než mně?"

"Terka má kvalitnější vlasy než já, ten melír na nich vypadá líp."

A už zase nejste spokojení.

A to ani nemluvím o tom, že z někoho mohou blonďaté melírky udělat bohyni, a z jiné odrostlou odbarvenou Arabku.

Já byla ten druhý případ.

Tedy, až v té době, kdy na malou holčičku přišla pubertální krize, a rozhodla si melíry nechat co nejvíce zahustit.
Postupně se ze mě stala tak falešná blondýna, která se nelíbila ani sama sobě. Jako na truc jsem byla ráda: "Jo, jsem blond." Ale v hloubi duši (ba ne, i na plnou pusu jsem často nadávala) jsem věděla, že to není to pravé ořechové.

Musím se přiznat, že jsem navíc byla, za celou svou blond kariéru u kadeřnice asi jenom třikrát, zbytek dobarvování probíhal doma.

A vy dozajista víte, jak vypadají blond vlasy, když se barví doma.

Oranžově.

Takže vážení a milý, celá zoufalá jsem si třeba za večer barvila vlasy nadvakrát, abych ten oranžový sliz alespoň z části vymyla a nechala si alespoň tu společensky nepřijatelnou žlutou.

Člověk pak už ani nehodnotí svou kvalitu vlasů, když vidí, jakou barvu to má, pro Krista pána, na hlavě.

Věřte nebo ne, takhle žít, se mi podařilo čtyři roky. Naštěstí jenom ty pubertální roky, takže tyhle šílené vlasy na venek působily jako veřejný projev odporu, či jak by to nazvali učitelé.

A víte co? Přijde mi, že my, Češi, jsme extrémisti.

S nástupem na střední jsem se rozhodla, že potřebuji změnu. Proto hádejte, po čem jsem sáhla? Prvního září jsem nastoupila na gymnázium jako černovláska. Veliká změna pro mě, veliká změna pro okolí, ovšem ta černá na blonďaté chytla tak uhelnatě, že jsem vypadala jako chodící paruka.

Přesto to stále bylo lepší, než žlutá hlava.

Na celé tohle období jsem si dnes vzpomněla, jelikož mi opět přišla na mysl ta šílená myšlenka se zesvětlením vlasů. Vybavila jsem si veškerá traumata a rozhodla se jim vyvarovat. Pro tentokrát se nezachovám bezhlavě, ani extrémisticky. Dneska už konečně sáhnu po světlé hnědé.

…a možná o tom zase jednou napíšu článek.

Třeba s názvem: "Jak si nedělat světle hnědé ombré vlasy doma."

 

D O M I & Tenhle gay je b-o-ž-í!

Neznám sice moc gayů, ale tenhle je boží.

 

V jeden krásný letní den jsme se měli sejít v restauraci u lesíka. Sama osobně se tam vyskytuji poměrně často, a proto se dalo očekávat, že při návštěvě Timothyho by to nebylo jinak.

Doteď jsem o něm slyšela pouze z povídání, jako o milém, vtipném, dětském a vždy optimisticky založeném chlápkovi, zcela ignorující svůj přes-čtyřicátní věk.

Jelikož je Timothy i ranní ptáče, byl v restauraci téměř o hodinu dříve.

Stál na terase, a jakmile spatřil naše auto, jeho ruka rychlostí blesku vyletěla do vzduchu a začal pouze dlaní mávat jako splašený! (Přála bych vám vidět ty rozzářenná očka).

Všichni jsme vyšli a mířili si to za naším přítelem. Do cesty mi ale stihli vstoupit dva malý pejsánci, u kterých jsem bohužel nepoznala rasu. Tedy, jeden byl pudlík.

"No tak, Elinko. Sedni!" přikázal Timothy pudlíkovi.

K mým známým, kteří se s Timothym znali lépe než já, přišel, a vzájemně si věnovali letmý polibek. Já obdržela jen hodně hlasité a úsměvné: "AHOOJ!"

Všichni jsme se usadili a najednou se Timothy dal do takového smíchu, který byste možná popsali, jako roztomilý.

"Hihi, víte co se mi stalo, holky?" podíval se na nás v kruhu a na tváři se mu zobrazil provinilý výraz.

"Jen co jsme přijeli, Elinka celá nadšená vběhla dovnitř k té milé paní servírce," pronášel tak dívčím hlasem, až jsem se musela usmát, "Elinka jim počúrala bar." uchichtl se.

Všechny, jak jsme tam seděly, jsme se daly pouze do smíchu. Nevím, jestli tím, jaký měl jeho pudlík měchýř, nebo tím, že to zkrátka řekl tak nevěřícně vtipně.

"No, tak jsem se té paní omluvil, a slíbil jí, že už jsem příště nepojedu." zcela upřímně ukončil jeho nevědomky, pro nás, "funny story".

Timothy si pak vzpomněl, že je vlastně daleko od svého velkoměsta, a rozhodl se, jako správný gentleman, který chce vypadat velice "nepražácky", pronést: "Takže holky, vy tu máte někde ty jeskyně, co?" znovu ten hlas.

Odmlasknul si: "Ááá, počkejte. Too.." protahoval každé slovo a znovu nahodil šibalský výraz. "Víte, já nechci vypadat jako nějaký pako...to jsou ty jeskyně... jako tady pod náma?"

***

Všichni jsme odjeli na chalupu a když všechna auta zaparkovala na vedlejší zahradě, Timothy otevřel kufr a vytáhl všechno kempovací zařízení.

"Eh, Timothy, budeme bydlet a i spát v chatě." opravily jsme ho všechny.

Nastala další půlhodinka přemlouvání, že nebude zkrátka spát sám venku na odlehlém poli, zatímco my budeme ležet v zařízené chalupě, s přívodem teplé vody a proudu.

Odrfrkl si a začal trošku uraženě házet zase všechno vybavení pro přežití do kufru: "Ccc, holky, a já si sem táhnu všechny ty vaše vesnický potřeby, abych byl připravenej..."

Posední, co držel, byl ešus. Zkoumavě na nás pohlédl: "A co tohle?"

Jedna z nás ukázala směrem ke kufru. "Máme talíře." A hodil ho uraženě zpátky do kufru ke stanu.

Usedli jsme pod pergolu, kde Sára vytáhla pití, které měla na starosti. Každému nalila, a to už se Timothy bavil s Gabčou o výchově psů.

"Ty, Gábi..." začal nenápadně, "ty seš stejně hrozná, ty toho svého pejska vůbec nemiluješ." a vášnivě se snažil hladit Elinku i Bárinku současně.

"Ty moje holčičky všude se mnou běhají. A i se mnou spí. Ty jseš fakt hrozná, ví vůbec tvůj Rox, že ho máš ráda?" a znovu popusinkoval Elinku s Bárinkou.

Když se jednalo o psy, nedal si nikdy nic vysvětlit. Prý je láska zkrátka na prvním místě. A vůbec by prý pro něj nebyl problém, kdyby taky měl Gábinýho Roxe - Bernského salašnického, dospělého psa. V posteli.

Nakonec jsme se dostali k tomu, aby nám Timothy vyprávěl o jeho příteli. Nepatrně zrudl, ale hned se dal celý natěšený do vyprávění.
Po chvíli se zdálo, že řekl to nejdůležitější, a tak jen lovil v paměti, aby nám ještě něco pověděl.

Začal si hrát s prsty a usmívat."No, a tak jsme se sešly teda u Gordona, bylo tam poměrně plno, ale po chvíli se to..." zastavil se, když nahmatal Hančinu kabelu.

V ten moment jí první věnoval tichý, ale velice hbitý pohled, který následoval ještě rychlejš úchop: "PANEBOŽE, HANI!... Ty-máš-GUESSKU!" poslednímu slovu věnoval asi pět vteřin, aby rázně zdůraznil "éééé" a "ůůůů".

 

Myslím, že tohle byl ten moment, kdy jsem ho začala milovat.

Nakonec ještě nezapomněl dodat: "Heleďte, slyšel jsem, že teď všichni mladí komunikují přes takový ten twitter. Tak jsem si ho taky založil. Normálně věřte, nebo ne, ještě jsem nepřišel na ovládání." a začal zkoumat svůj mobil.

Je to tak senzačně nabíjející a úžasný člověk, že mi jeho odjezd chybí doteď. Ráda bych dodala, že ačkoli si s náma "hraje na takové menší pako", tak má úctyhodné zaměstnání, a jako člověk je velmi chytrý a inteligentní.

Vzpomínám na něj jako na oblíbenou postavu z populárního filmu, se kterou se celý život přejete setkat.

D O M I & Dnešní svět patří mladejm

Při prohlížení jednoho známého bulvárního časopisu jsem narazila na něco, co možná ostatní jenom tak prolétli a zpětně si to neuvědomili.

Nenašla jsem nic objevného, co by převrátilo celý náš svět naruby, i když… to od toho nemá daleko.

 

Na prvních stránkách se totiž psaly jak vychvalované, tak ale i pošpiněné názory na holčiny, převážně ve věku "-náct".

 

Chci tím říct, že… kdy se tyhle mladé slečny vlastně staly oficiálními veřejnými osobami? (Vzpomeňme si, jak si některé z nás i ve čtrnácti hrály s panenkami a nikdo o nás nikdy nikde nenapsal, ačkoli jsme těm bárbínám vymyslely sebelepší zamilovanou zápletku s Kenem).

Je to snad splněný sen (pro některé možná noční můra), kdy se vám zkrátka ze dne na den změní život k nepoznání?

 

Články jsem pročetla do konce a podívala se následně na internet. Sice je pravdou, že u většiny jsem nemusela bádat do nějakých divokých hlubin, jelikož jsem téměř s celou ukázkou těchto mladičkých slečen byla již dávno obeznámena.

 

Vše, co tyhle holčiny vytvářejí, jsou buďto jejich blogy s články, nebo videa o jejich životech, kosmetice a módě. Vše, co dělají, je, že vystupují na internetu.

 

Asi tak zrovna jako třeba teď já.

 

Pouze s tím rozdílem, že si mohou vydělávat sakra velký prachy jen díky tomu, že na tom populárním blogu, které čtou ještě o něco víc dvanáctileté slečny, se značky porvou, aby tam zmínila jejich jméno, či fotografii, jak "je" nosí.

Proto jsem si před pár hodinami cestou autobusem domů kladla otázku, kdy nastal ten zlom, aby se známé firmy (kde mimochodem pracují drsně vydření a vystudovaní pracovníci ve věku padesát plus) mohly přetahovat o pozornost jim prozatím duševně nevyrovnané puberťačce - neberte si to nějak osobně, všichni jsme si tím prošli.

 

Pozornost je dneska silné slovo. Každý by ji chtěl, ale ne každý ji dostane. Vlastně také - ne každý si ji zaslouží. A ten, kdo už ji má, měl by rozhodně vědět jak s ní nakládat.

 

Člověk, který se pohybuje ve veřejných kruzích, vlastně nevědomky inspiruje a ponouká ostatní kolem sebe.

 

Jaképak to asi je, bude-li mladičká holčina píšící blog, který navštěvuje spousty návštěvníků a obdivovatelů, chtít vypadat jako ona a co nejvíce se jí podobat.

 

To si pište, že pokud jim nakuká, že se neobejde bez silného makeupu a šminek na jediný den; bude-li vyprávět opilecké příhody s nejlepšími přáteli na světě a brát nezávazný pohlavní styk za prima zpestření večera, tak možná za nějaký čas to těm mladejm bude opravdu připadat jako normální život.

 

Ve skutečnosti si teď uvědomuji, že už zabíhám jinam, než jsem původně plánovala. Výskyt a vliv mladých celebrit na internetu může být samozřejmě svým způsobem riskantní, ale umí-li člověk v těchto vodách chodit, dá se najít mnohem více výhod.

Teď právě ten bod - umí ta mladá holčina "v tom chodit?"

Je až strašidelné, že celý vás život závisí na tom, jak si vedete jako teenager.

 

Přesně takhle bych vyzdvihla dnešní dobu...

Kdy se totiž stalo hitem, že nějaká módní návrhářka bude mít módní přehlídku?...

Stalo se šíleným hitem, že šestnáctileté děvče má svou vlastní módní přehlídku!

Kdy člověka dostalo do kolen, že osmadvacetiletá žena napsala bestseller?...

Dav totálně dostalo do kolen, když sedmnáctiletá holčina napsala bestseller.

 

Vidíte?

To si pak v devatenácti připadám jako starej páprda. Člověk se už ani netěší na narozeniny.

Díky ti, dnešní světe, jsi fakt kámoš, žes vytvořil internet a tolik mladých kreativních lidí, kteří jsou asi ještě pořád o něco rychlejší než já.

 

Takže teď už si můžu jenom jít zabalit kufry, nebo…

… nebo budu první devatenáctiletá, která…

D O M I & Krutá pravda velkoměsta

Když jsem se přestěhovala do velkoměsta, očekávala jsem, že se každé ráno probudím s dokonalou pletí, která nebude potřebovat žádnou špetku make-upu.

Že si nasadím lodičky a ladně v nich přeskáču do nejbližší kavárny, abych mohla oslnivě nést kávu v pravačce, mezitím co bude levačka zaneprázdněna zvedáním telefonátů, souvisejících s vlastní budující kariérou.

Na konci ulice konečně zahnu za poslední roh a budu mít volný vstup do vysoké prosklené budovy slavného módního časopisu, či známé módní značky, na které se podílím, nebo televizní stanice.

Ou, první chyba.

Dámy, pokud chcete někdy v životě opravdu uspět, nikdy neprozrazujte své vysněné cíle.
Tážete se proč?

Je totiž velice možné, že své touhy náhodně vyřknete před někým, kdo doposud vůbec netušil, jaké možnosti může mít. Pak se tedy může stát, že se s dotyčným setkáte na stejném pohovoru o tutéž pracovní pozici, a náhoda, která je - jak je známo "blbec", přidělí ten vysněný plat a budoucnost vaší ještě do včerejška neobeznámené kamarádce.

A víte co? Já vám musím říci pravdu.

Nepamatuji se, kdy bych se ráno probudila s pletí hladkou jako dětská prdelka, přeci jen… deset let mi bylo před nějakou dobou a jsem to dítě štěstěny, které schytalo jednu z nejproblematičtějších pletí. Tudíž musím každé ráno dopřát svému obličeji tunu make-upu, který mi prodlouží práci v koupelně o pěknou čtvrthodinku.

Proto ráno nestíhám ladně přehupkat do své oblíbené kavárny, abych si vyzvedla svou oblíbenou kávu, kterou by mi prodavačka již při mém příchodu začala zautomatizovaně servírovat.

Pak už by mi stačilo jenom přebít ten fakt, že vůbec kafe nepiju.

Což mě asi teď zase řadí ke zmiňovanému desetiletému věku. Hernajs! - jak já chci pít kávu!

Ani nemluvím o svém telefonu, u kterého každý den… ba ne! Každou hodinu očekávám unikátní hovory, oznamující má pracovní povýšení, seznamy módních přehlídek, data odevzdání článků, focení modelek na titulní stranu…!

…jo, ty se taky nedostavily.

A to z jednoho prostého důvodu.

Za prvé, až doteď to byly pouhé obyčejné sny. Nikdo ale neříká, že se jednou nemohou proměnit ve skutečnost.

Za druhé, člověku přeci nemůže jen tak všechno padnout do klína. Ani by si nestačil uvědomit, že: "Jéé, já už piju kávu… a opravdu mi chutná!"

A za třetí, pokud člověk neuspěje, je to převelice dobrý začátek. Ne, je to ten nejlepší začátek, jaký se vám a mě může přihodit! Protože ten nám ukazuje cestu za vysněným cílem, abychom se o něj přeci jen ještě trošku poprali a pak osminásobně oslavili jeho naplnění.

Proto na vás apeluji - vybavte si veliký sen, který jste si vždy přáli splnit. Představte si, jak moc po něm prahnete a odměna se stále neblíží. Neustále vám mizí před očima, protože někdo jiný ho chce také, vy ale neustále svou touhu neopouštíte, ať se zdá sebevíc náročná.
Nyní ale zase bum, jiný vám ji přebral.
Teď už se můžete jenom vzdát, nebo…

Gratuluji vám, máte inspiraci.